Zdolání Javořiny

   Ahoj Rachoťáci a přátelé Rachotin! Rád bych se s vámi podělil o zážitky z královské hřebenové trasy pro MTB, na kterou mě vytáhl znalec Horňácka a moravsko-slovenského pomezí Alab. Můžete je vzít jako námět pro cyklovýlet a nebudete litovat.

   Slovo dalo slovo, od něj nemá být daleko k činům a tak 23.8.08 v 7:45 nasedáme v UH za 108 Kč plus 2x50 Kč za celodenní jízdné pro kola do vlaku směr Bojkovice a Popov nad Vláří, kde v 9:13 vysedáme. Moc jsem se dopředu nevyptával, co nás čeká. Věděl jsem jen tolik, že cílem je Javořina, na niž jsem byl zvědavý, protože jsem tam přes 30 let nebyl, a že Alab má trasu najetou. Délka byla neznámou, neboť Alab nevlastní cyklokompjútr. Jasné bylo jen to, že bude větší než malá. Dále jsem z Aladina věděl, že slunce pražit nebude a že pršet začne až po 18. hodině. Tak proč do toho nejít?

   Trasa i Javořina sama překonaly veškerá moje očekávání. Jedná se o fantastickou hřebenovku nakonec v délce 70km, která jde v téměř stabilní výšce 600-750m, málokde klesá níže (Nový Dvůr 525m ) a jen na jednom místě šplhá proklatě výše (Velká Javořina 970m). Na hřeben je ovšem potřeba se nějak dostat (Popov má jen 330m). Na druhou stranu na Javořině na 50. km se profil láme a zbylých 20km se nepočítá – jede se sice ještě občas po rovince, zřídka i s nějakou terénní vlnkou, ale v podstatě furt na brzdách padákem dolů zase do 330m v cíli v Javorníku nad Veličkou. Významná stoupání jsou na trase tři – z Popova, na Studený vrch a na Velkou Javořinu. První stoupání bylo s úsměvem. Sice 2,5km strmě vzhůru, ale po asfaltu a s odpočinkovými zhoupnutími. Odměnou je hned na začátku daleký rozhled po Bílých Karpatech. Úseky s úžasnými rozhledy je hřebenovka charakteristická a výhled z vrcholu travou porostlé a široko daleko nejvyšší Velké Javořiny je neuvěřitelný. Když na trase výhled někde chybí, projíždí se právě hodně hlubokým lesem, a to je jinak skoro pořád. S civilizací ani pelotony cyklistů kromě okolí Nového Dvora a Javořiny nepočítejte. Druhým podstatným rysem je, že s asfaltem se potkává jen velmi zřídka a krátce – na startu, v polovině a na samém konci. Za mokra tedy nedoporučuji. Čím hrubší vzorek ponese plášť, tím lépe. Jede se totiž skoro stále po nezpevněných lesních cestách až pěšinách s početnými trikovými místy,  kde je třeba vykličkovat mezi stromy a stoletými kalužemi, objet padlý strom přímo lesem nebo si proklestit cestu hromadou klacků. Na druhou stranu málokde jsem si tolik zajezdil po loukách s nízkou měkkou trávou... Ale po pořádku.

   Ze stanice ČD Popov, kde má vlak několikavteřinovou zastávku vhodnou na rychlý secvičený výsadek, sjíždíme po schodech s ideální roztečí pro MTB na silnici do Štítné nad Vláří ve směru na Bylnici. Projíždíme náměstím a hned za potokem odbočuje asfaltka doprava nahoru do polí a kopce – neznačená. Tady začíná již zmiňované stoupání na hřeben. Před hřebenem se připojí modrá značka – po ní valíme dál až na červenou a doprava. Vrchol Javorníku objíždíme po asfaltce mimo značku zprava pěkným sjezdem a hned po první zpevněné cestě doleva do kopce je třeba se vrátit na červenou, kde se na dlouho hlásí terén. Ke značce se dá dostat na krásné louce Peněžná doleva na hřeben kousek přes les. Dál civilizaci připomínají jen vyjeté koleje a hraniční patníky. Po krátkém intermezzu zpevněné cesty přichází u Lokova za křižovatkou s modrou obtížný ale přesto průjezdný asi 500m dlouhý úsek se spoustou roští, klacků a kmínků, ve kterých se pěšina místy ztrácí. Někde tady hlásím první ztrátu – jednu špici ze zadního kola. Stále po červené přijíždíme až téměř k hlavní silnici E50 Uh. Brod – Starý Hrozenkov. Při pokusu objet kalužnatý úsek značky posunujeme hranice, jak velké hromady roští jsou ještě sjízdné (roští WR V-VI). Udření a lehce poškrábaní se dostáváme zpět na značenou trasu a zjišťujeme, že právě před ony kaluže, jež jsme se pokusili objet...Takže je zkoušíme vykličkovat, což naštěstí lze. (Pohled na kaluž připomínal černou zahnívající rašelinu s vykřičníkem „Neprojíždět a nepadat!“ a ne vodu). Posledních 500m do osvěžovny je třeba zdolat po E50 na Nový Dvůr (alias Rasová) na 27. km, kde dáváme ve 12 hodin zasloužený srnčí guláš a iontové nápoje z pivovaru Janáček. Obsluha je mimořádně rychlá, bez ironie. Z Rasové pokračujeme 2km po asfaltce a zelené značce ve směru na Mikulčin vrch mírným stoupáním s panoramatickými výhledy, kde je možné v závěru pozorovat i Buchlov (pozor, není na obzoru jako obvykle, nýbrž pěkně pod námi). Na kraji lesa ze silnice sjíždíme doprava dolů opět po červené, která nás již před Javořinou neopustí. Na začátku je ještě 0,5km asfaltu, tentokrát naopak prudce dolů a rovně mezi loukami, ideální úsek pro rychlostní rekordy (bez šlapání kolem 63 km/h). Značka ovšem brzy mizí v lese a po chvíli  je třeba promazat kolena před druhým významným asi 3km dlouhým ale ne příliš prudkým stoupáním na Studený vrch. Na louce doporučuji zastavit a kochat se výhledem na Lopenické sedlo, Mikulčin vrch, Uherský Brod a široké okolí. Sjezd do sedla nad Březovou je pěkný, po široké lesní cestě a pak po panoramatické louce. Ze sedla od rozcestníku se jede asi 300m po asfaltce, ale pozor, v esíčku značka nečekaně prudce odbočuje doprava do lesa, kde se jako kamikadze řítíme po klikaté pěšině přes kořeny a mezi stromy. Alab přede mnou rozhodně nebrzdí, naopak mám pocit, že si ještě přišlapává. Přejíždíme louky nad Stráním a do myslí se mně vtírají myšlenky na neodvratně se blížící Javořinský trhák. Hora už je dobře vidět – vysílač ční vysoko nad námi. Po překonání silnice 54 Slavkov-Strání začíná zpevněná cyklostezka až na vrchol. Po necelém 1km u studánky doplňujeme tekutiny a sbíráme síly. Další 1,5km je ještě po rovině a zpevněné cyklostezce až ke Kamenné boudě, kde se cesta začíná zvedat.  O půl km dále se držíme červené značky odbočující z cyklostezky doleva nahoru do lesa. Stoupání po pěšině je na lehký převod zvladatelné, občas se na několika metrech zavlní až na hranici sjízdnosti. Alab poněkolikáté zmiňuje závěrečný úsek, před kterým radí pauzu na rozdýchání. Když se najednou stoupání zlomí do roviny a zpoza stromů je zase vidět špička vrcholového vysílače, tentokrát už velmi, velmi blízko, získávám falešný dojem, že nás žádné velké převýšení a tím ani výkony již nečekají. Mýlka. Na místě, kde vydýcháváme, Alab odhazuje veškerou zbytečnou zátěž včetně některých tělesných tekutin a dokonce promazává řetěz kvůli hladšímu chodu, což mně přijde jako varování a tak činím raději totéž. Ze stoupání není moc vidět. Je to pěšina zpočátku lesem a pak po louce, nejkratší možné délky jen asi 300m, na kterých překonává výškový rozdíl 70m. Odborně se, myslím, nazývá diretisimou. Mám, naštěstí, už sjetou gumu, takže ještě před hranou lesa podkluzuju a můžu se vydýchat, Alab však maká bez přestávky. Čekám, kdy mu dojdou síly, a nic, zastavuje až nahoře u rozcestníku. Nasedám, jedu, je tu louka, doufám ve vrcholové zmírnění, jež nepřichází. Naopak ještě strmější výšvih mi lije olovo do stehen a chtě nechtě musím opět pauzírovat. Třetí úsek už dávám naráz a taky nadoraz silou vůle a v duchu smekám před Alabem. Tím končí všechno nepříjemné. Následuje sjezd po louce za vrchol, kde asi o 50m níž na nás v 15 hodin čeká pivo a polévka zatím ještě za SK na Holubyho chatě. Obsluha je zde mimořádně pomalá... Čekání zpestřuje konverzace se slečnami a jejich dědečkem, jež tu byl v padesátém čtvrtém na vojně a marně hledá jakýsi obraz s židem, pod kterým zpívávali. Žida  pamatuje i Alab, není to jen legenda, dokonce ví přesně název onoho díla, já ho hned zapomněl. Povzbuzeni vyrážíme v 16 hodin z chaty zpět na vrchol, tentokrát po asfaltce. Rituálně objíždíme vysílač s již zmiňovanými neuvěřitelnými výhledy. Cesta dolů z Javořiny po cyklostezce utíká fofrem. Po 1,5km na rozcestníku je třeba hodně přibrzdit a z rozbité zpevněné cesty sjet doleva dál po červené. Stále po hranici a většinou stále dolů lesní cestou s přehlubokými bahny ve vyjetých kolejích valíme až k rozcestníku před Čupec, kde odbočujeme doprava na zelenou a opět valíme dolů, lesní cestou, pěšinou, po louce s nádherným výhledem na Šibeničním vrchu, kde se kocháme. Následuj ještě krátké, mírné a úplně poslední stoupání po modré na Kubíkův vrch, nepatrně zvlněný hřeben na Kamenné vrata a asi 150m za tímto rozcestníkem sjezd po neznačené pěšině šikmo doprava dolů na zpevněnou maxikřižovatku asi 5 cest, kde Alab zkušeně volí zatáčku o 150 stupňů doprava s pomocnou smyčkou a pokračuje po balvanité zpevněné cestě s výmoly dolů. Po ní se vydrncaní dostáváme až na asfaltku ve Filipovském údolí, kde uštvaní, hladoví a žízniví pozorujeme relaxující mlsné rekreanty u ohňů a grilů. V hospodě v Javorníku 17:20 zjišťujeme odjezd vlaku – je to až v 18:41, ideální čas na iontové nápoje a alespoň mrňavého utopence. Nádražíčko je 500m za hospodou a cestou k němu naskakuje na tachometru ujetých 70km. Vlak krásný skoro jako Pendolino už čeká, pohodlně se usazujeme, platíme 74 Kč za oba, rozjíždíme se, začíná pršet a déšť uzavírá nádherný den. Přestup ve Veselí nad Moravou je bez čekání, v Kunovicích vysedáme v 19:27 a doma ve vaně jsem po dvanácti naplno prožitých hodinách.