Rachotina v roce 2007

Moc akcí v tomto roce asi už neproběhne a tak nastala chvíle, kdy je možno se za uplynulým rokem trochu ohlédnout. Protože pro připomenutí mohou postačit i články a fotky v přehledu akcí, rozhodl jsem se zavzpomínat na akce posledního roku způsobem méně tradičním. Pátral jsem po fotkách a záznamech okamžiků dosud nepublikovaných, snažil jsem se vytáhnout něco z pozadí nejen samotných akcí, ale mnohokrát i charakteru jejich účastníků.

První akcí roku 2007 bylo lednové Rachocení. Členové klubu se dohodli, že si zajezdí na motokárách v Boby. Protože ale bylo rozbité odvětrávání a obsluha nám suše sdělila, že při ježdění bychom se brzy přiotrávili výfukovými splodinami, z motokár nakonec nic nebylo a Rachocení skončilo jako pouhopouhá žranice ve strašidelné pohádkové hospodě. Účastníci si jistě vzpomenou na dračí hlavu, která nám při jídle koukala přes rameno do talíře.

Při druhé akci jsme se v únoru již tradičně podívali na chatu Duha ve Třech Studních. Pro děti byl jistě nejvýznamější událostí maškarní rej. Pro klub bylo neméně významnou událostí přijetí dvou nových členů - Ivy a Marka. Během přijímacích disciplín, kterými byla střelba třešňovými peckami na pivní tácky a zvládnutí několika jazykolamů, si vedli oba dva výtečně. Markovi byla úspěšná střelba uznána rozhodčími i přes použití techniky "dlouhé" paže, protože v pravidlech o tomto nebylo ani slovo. Navíc zvládl i jazykolamy a k přijetí stačilo zvládnutí alespoň jedné z disciplín. Iva byla ve střelbě úspěšná zrovna tak a do jazykolamů se vrhla s velkým odhodláním. Jejich složitost ji ale mírně zaskočila, jazyk se motal, svaly v obličeji neuvěřitelně kroutily tváří, až se zřejmě trochu namohly a natekly. Pohotový fotograf tak mohl zachytit snímek, na kterém by Ivu skoro nikdo nehledal. Naštěstí se vše brzy spravilo, Iva i ty jazykolamy zvládla a mohlo dojít na přijetí obou nových členů. Tento ceremoniál připravil a opakovaně vede Ještě Větší Rachotina Doky, který nikdy nezapomene se na něj ustrojit do důstojné černé barvy.

Březen jsme přivítali třetí akcí s názvem Jesenický veget. Když jsme na Jesenický veget jeli v roce 2005 poprvé, pojmenovali ho tak holky proto, že jej prohlašovaly za alternativní akci ke Krkonošskému záhulu. Na záhul totiž ženské nejezdily a braly to trochu jako diskriminaci. (Tento stav už netrvá, protože se ho podařilo při posledních dvou ročnících rozbít Hance.) Narozdíl od zimy rok před tím, tato byla na sníh skoupá. I z fotek, které jsme pořídili, je patrné, že jsme sníh hledali dlouhou cestou do kopce a až když jsme nabrali trochu nadmořskou výšku, nějaký ten sníh jsme našli. Nakonec ho nebylo vůbec málo a zima se do nás opřela sněžením a větrem takovou silou, že někteří volili raději jízdu na slepo. Novinkou akce byla kulturní vložka, kterou v nějaké slabé chvilce před akcí slíbily Hanka s Jitkou a další účastníci se jí už potom odmítli vzdát. Byla naplánována na sobotní večer, který jsme trávili na Švýcárně. Jaké kultury se nám dostane, zůstalo tajemstvím až do samotného začátku. Nakonec se z toho vyklubal bodypainting. Kdo by si myslel, že jsme dostali možnost pomalovat si trochu své ženy, mýlil by se. Plátny jsme se měli stát my a autorkami Hanka s Jitkou. Prvního v pořadí si holky vybraly Dokyho. Když se obnažil do půl těla, museli jsme uznat, že posilovně věnoval v minulé sezóně dost.

V březnu jsme stihli i čtvrtou akci roku - Krkonošský záhul. Tato tradiční běžkařská výprava, jejímž cílem je přejezd Jizerek a Krkonoš, již tradičně skončila neúspěchem (alespoň v tom smyslu, že nebyl dosažen cíl - Žacléř). Akce začala noclehem v Liberci. Doky měl novou kuklu a nedal pokoj, že ji musí vyzkoušet. Počkali jsme tedy na něj chvíli před Libereckou pobočkou ČSOB a když zdárně prchl, vydali jsme se do Bedřichova. V Bedřichově, kde každý rok nasazujeme běžky, jsme tentokrát jen utáhli boty a vyrazili jsme na cestu pěšky. Netrvalo dlouho a potkali jsme prvního běžkaře. Souvislá jízda ale byla možná až za Novou loukou. Sobotní úsek jsme si proti minulým ročníkům o pár kilometrů natáhli a k Vosecké boudě jsme dorazili úplně zničení. Ráno v pět nás vzbudil budík a za okny se ženili všichni čerti. Vítr, déšť a mlha nás přesvědčila, že přejezd Krkonoš budeme muset opět odložit. Tak jsme si ještě nějakou hodinku pospali a dopoledne jsme sjeli do Harachova k autobusu. Jak jsme sjeli z hřebene, počasí se umoudřilo, nálada se spravila a my jako správní vodáci jsme si sjeli alespoň Mumlavské vodopády.

Na konci března proběhlo plánované Rachocení jako pátá akce v roce. Připadlo na sobotní dopoledne, protože na programu byla návštěva lázní v rakouském městě Laa. Do lázní jsme nejeli poprvé a alespoň naše děti se moc těšily. Teplou vodu mají rády a když se k tomu přidá i výřivka a tobogán, tak výlet nemá chybu. Chtěli jsme se vyhnout návalu koupání chtivých rakušáků i čechů, a tak jsme vyjeli z Brna kolem osmé hodiny, abychom byli v 9 na otevíračku v lázních. Zaplatili jsme si vstup na tři hodiny a vrhli se do víru výřivky. Ten byl tentokrát obzvláště silný a někteří na něj doslova valili oči.

V dubnu jsme plánovali vodáckou výpravu do Krkonoš, ale nevalná zima poznamenala i jarní vody, tak z toho nic nebylo. Na další - šestou akci v roce jsme si tak museli počkat do začátku května. Vyjeli jsme na vodu do Slovinska na Soču a Korytnici a cestou domů jsme dali ještě Gail v Rakousku. O vzrůšo se postaral nájezd do třetí soutěsky na Soči, na kterém někteří dávali i opravnou jízdu. Když jsem prohlížel fotky, nemohl jsem si nevšimnout, jak krásně mě provezl můj Zip, zatímco Dokyho Inazona ho umyla i s hlavou. Takže jen tak na okraj podotýkám, že taková označení, jako "žiletka", "ponorka", nebo dokonce hanlivé "cip" si můj Zip vůbec nezaslouží. Jinak tuhle vodáckou akci mám zapsanou jako jednu z nejlepších tohoto roku. V kruhu dobrých kamarádů a při dobrém víně se snad ani nelze cítit špatně. Konec konců adrenalinové sporty, mezi které divokou vodu někteří také počítají, jsou vyhledávanými aktivitami i při tzv. team buildingu, protože při nich vznikají ty pravé, dobré vazby mezi lidmy a tak. To my, co jezdíme na vodu, víme už dávno. (Ale i mezi kamárády se vyplatí aspoň občas kouknout přes rameno.) Pro klid uvádím, že Doky vše přežil a určitě vzpomíná taky rád. Já si vzpomínám i na to, že se výborně jedlo i pilo.

Rachocení by se mělo konat každý poslední pátek v lichém měsíci, tedy pokud tomu něco význačného nezabrání. Poslední pátek v květnu se členové klubu sešli na sedmé zaznamenané akci. Když se to v lednu nepovedlo, padla volba opět na motokáry a protože počasí už to dovolilo, vyzkoušeli jsme motokáry venku na asfaltové dráze. Jezdili jsme rychle, tak rychle, že byl chvílemi téměř problém někoho v motokáře vyfotit. Na velmi krátký čas a díky rychlému pohybu paže se povedlo Honzovi zachytit Jitku, jak řeže zatáčku blíže nezjištěnou rychlostí. Na závěr jsme neporušili obvyklý zvyk všechno dobře zajest a pořádně jsme si nacpali břicha.

První ze dvou nejvýznamějších cyklistických akcí roku - Rallye Šlapanice připadlo v pořadí osmé místo. Trasu už po několikáté připravil Michal, který se spolu s Dokym asi nejvíce tímto podílí na zlepšování fyzičky (nebo alespoň trochu zvyšují motivaci účastníků k nějakému tréninku, když to chtějí ujet). Jsou ale i tací, kteří trénují každý den, celý život. Jezdí na kole do práce, z práce, za sportem nebo i jen tak. Potom i přes vyšší věk v porovnání s ostatními hravě zvládají nástrahy tratě a pravidelně získávají bonusové trikoty. Neustálým tréninkem jim narůstá svalová hmota, díky které vzbuzují patřičný respekt už na startu rallye. Cíl trasy je posledních několik let u Kostrhunů na zahradě, kde se doplňuje na kole vydaná energie, jak jinak než opět dobrým jídlem a pitím. Nový účastník rallye, Luděk, byl tak zmaten úžasnou pohostinností Kostrhunů, že po koupeli v lavoru se rovnou ustrojil do noční košile a chystal se k noclehu.

Do Třech studní jezdíváme nejen v únoru, ale i v červnu. Devátou akci jsme tak byli zase tam (tedy já ne, ale ostatní ano). Informace mám pouze zprostředkované, ale i nějaké ty fotky se ke mně dostaly, tak z nich a z vyprávění o tom něco vím. Našel jsem fotku, na které by se nezasvěcenému mohlo zdát, že si tam snad daly dostaveníčko nějaké dívky na koštěti. Pravda je ale taková, že se jen kámošky setkaly po dlouhé době na nějaké akci. To ty děti. S nimi už je to cestování trochu těžší. Ve Třech studních se ale děti mají dobře. Hanka s Honzou pro ně nachystali program plný her a soutěží, při kterých děti získávaly peníze, tzv. rachoťáky. Ty pak mohly na konci týdne utratit na tržišti za sladkosti, hopíky a různé další užitečné věci. Při soutěžích musely vynaložit sílu, obratnost i projevit odvahu. Tu třeba při slalomu mezi kuželkami, které při spadnutí hrozily těžkým úrazem. Děti ovšem ukázaly i obrovskou vynalézavost a ke zvládnutí disciplín neváhaly použít i pomocné prostředky (nebo že by Lukášek ukázal nějako svoji skrytou stránku??).

Naše děti jsme vzali už mockrát na vodu a protože je to s jinými dětmi baví daleko víc, už několikátý rok organizujeme "vodu pro děti". Jezdívali jsme dřív do Rakouska, nejčastěji na Salzu, ale minulý rok jsme se vypravili na Vltavu a u dětí to mělo velký úspěch. Na desátou akci roku 2007 jsme se proto vydali opět na českou řeku, tentokrát na Sázavu. Celý tento rok byl skoupý na vodu a i na Sázavě se to podepsalo. Až do Týnce jsme jeli prakticky po oleji a pokud Honzík trochu nezabral, cesta se dost vlekla. Až za Týncem se dala voda trochu do pohybu a dokonce jsme narazili na úseky, kde to byla doslova divočina. Naše řady do té doby trochu prořídly, protože Honza si spestřil víkend ještě vyoperováním slepáku a Michal zase dočasně oslepl na jedno oko (na to druhé vidí blbě dlouhodobě, takže prakticky oslepl úplně). Posádky se proto trochu proházely a zatímco já a Luděk jsme jeli v lodích na singla (háčka nám občas dělalo nějaké dítko), Jitka s Karin spolu vytvořily babadebla.

Jedenáctou akcí se na začátku července stal vandr s dětmi. S Michalem jsme projeli na kolech jím vybranou trasu, obhlídli spaní a atrakce po cestě, abychom se s dětmi nevydali do úplného neznáma. Při cyklo kontrole plánované cesty vandru jsme zahlídli i lišku, docela z blízka, což se mi asi nikdy před tím nestalo. Už to napovídalo, že se vydáváme do krajiny krásné, civilizací málo nebo vůbec dotčené, plné zvěře, květin a lesních plodů. U lišky ale nezůstalo a i děti měly možnost na vandru potkat tvory, jaké jakživ neviděly.

Aby Salza nezůstala ochuzena o naši návštěvu, strávili jsme u ní jeden z červencových víkendů během dvanácté akce roku. I když to nebyla "voda pro děti", Tomáše jsme tam sebou vzali. Konec konců jsme mu už sehnali neopren, tak ho přece může ozkoušet i na trochu šplouchavější vodě. Tomáš si odvezl ze Salzy několik zážitků, na které si bude jistě dlouho pamatovat. Mezi nimi na prvním místě záchranářský vrtulník, který jsme viděli na konci soutěsky, když nakládal a odvážel nějakou pošramocenou vodačku. Na druhém místě bude asi vlna, do které jsem ho navezl a Tomášovi to na místě háčka v Barace dokonale omylo hlavu. Já jsem si zase odvezl utvrzení v tom, že nám z něj roste pěknej klacek, který ke svému otci chová pramálo respektu. Na červencovou Salzu bude jistě vzpomínat i Doky. I přes bohaté zkušenosti z divoké vody, které sbírá už spoustu let, s ním wildalpenský váleček dokázal pěkně zarotovat.

Jen co se z té rotace Doky trochu vzpamatoval, vymyslel si přejezd Chřibů na kolech. Nazval to prologem k Rallye Buchlov a postaral se tak o třináctou akci roku. I přes počáteční zdání, že účast bude sporá, nás nakonec jelo šest. Michal byl fascinován výkony českého cyklisty Josefa Zimovčáka při Tour de France a rozhodl se ho napodobit. Nepovedlo se mu sehnat historické kolo, tak alespoň upravil trochu svoji Meridu.

Přejezd Chřibů prověřil naši připravenost na plnou kopců Rallye Buchlov. Na Chřibech jsem ujel (aniž bych padl) téměř sto kilometrů, tak jsem se čtrnácté akce vůbec nebál. Rallye Buchlov proběhla, jako každý rok, za hojné účasti i hradištských přátel klubu, tak jsme zas některé aspoň po roce opět viděli (některé i po roce a půl). Stoupání v Buchlovských kopcích prověřilo muskulaturu našich noh a při sjezdech nám vítr pročesal vlasy (a některým vousy). Teda vlasy moc pročesávaný nejsou, protože každý uvědomělý cyklista už dnes má na hlavě přilbu. To se však netýká Ybyška, ten dává před uvědomělostí přednost image. Buchlov přežili všichni, což mne opět udivilo. Stále tak zůstávám myslím jediným, kdo vzdal pro celkovou slabost (ale to bylo už asi před třemi lety). Pravda je, že, když pominu ty, kteří nejeli celou trasu z rodinných či časových důvodů, tak ještě Dalibor jednou nedojel celou Rallye. To ale nebylo z důvodu slabosti, ale z důvodu dobitého obličeje. Však tehdy získal černý trikot s nekompromisní přesvědčivostí.

Zatím poslední sportovní akcí tohoto roku bylo pádlování opět na Salze. V pořadí patnáctá akce tak byla trochu opakováním, i když za podstatně chladnějšího počasí. I tak nás ale sluníčko obdařilo svojí přízní, tak až na mrazivá rána jsme si ten víkend výborně užili. Naše ženy nakonec všechny zůstaly doma, takže to byla taková malá pánská jízda. Sice bez žen, ale ani přítomnost nezletilého syna nezabránila Lepotci ve vulgárních gestech na lodi.

Šestnáctou akcí bylo Rachocení. Na sport jsme se tentokrát vybodli a věnovali se jen jídlu a vínu. Abychom tomu sezení dali aspoň nějaký punc ušlechtilosti, nad fotkami jsme vzpomínali na prožitky minulého roku. A trochu jsme plánovali i nastávající zimu. To ovšem nestálo moc za focení, snad jedině kdybychom vyfotili dětský pokoj po působení sedmi dětí. To možná za zaznamenání stálo...

Rok ještě neskončil, tak nevylučuji ještě nějaké doplnění. Zatím je to ale všechno.