Sázava s dětmi

Termín: 14.6.2007 až 17.6.2007

šéf akce: Véča

I přes velké váhání před odjezdem, kdy to vypadalo, že pojedeme suchou řeku a na hlavu nám bude pršet, jsme nakonec Sázavu jeli. Prožili jsme víkend bohatý na zážitky všeho druhu, z nichž nejsilnější bylo pádlování, a jiné zase nás přimněly uvažovat o zřízení funkce zdravotníka akce pro další ročníky, nejlépe rovnou chirurga...

Protože stav vody v Sázavě vypadal bledě a navíc jsem se nemohl dovolat hned do prvního tábořiště, kde jsme se měli sejít, rozhodl jsem se ještě v úterý před akcí obhlédnout situaci na místě. Za to jsem se celý víkend v duchu plácal po rameni, protože bez toho obhlédnutí terénu a potenciálních tábořišť (kterých se ukázalo hlavně na páteční noc trochu nedostatek), bych byl šéf akce poněkud hodně tápající. A to taky proto, že vodáckého průvodce po Sázavě, kterého jsem si kvůli tomuhle výletu koupil, jsem nakonec zapomněl doma.

čtvrtek 14.6.

Třemi auty a v plném počtu 14-ti jsme dorazili do rekreačního střediska Vaníček asi 2 km od Chocerad proti proudu Sázavy. První na místě byli Smolkovi, s malým zpožděním Kostrhunovi. Já a Michal jsme si dali ještě před odjezdem beach, tak jsme dorazili jako třetí, za Smolkovými asi s hodinovým zpožděním. Uměli jsme si to zařídit - stany už byly postavené. Vyzkoušeli jsme místní kuchyni a zalehli.

pátek 15.6.

Na vodu jsme sedali přibližně v půl jedenácté. Zdálo se mi to pozdě, ale neměli jsme naplánované příliš dlouhé úseky. Během dne, když jsme pádlovali po naprostém oleji, jsem si začal slibovat, že další den více zorganizuji ranní odjezd, abychom měli větší rezervu na plavbu. Úsek nebyl chudý jen na tábořiště, ale i na nějaké ty občerstvovny. K obědu jsme si nakonec dali nějakou polévku v hospodě, která vypadala jako trochu upravená chata. Polévka byla chuťově dobrá, drůběží, ale i s kostmi. Pivo jim zamrzlo (ve 30°C), pak trochu povolilo, tak jsme si ho nakonec i dali. Ještě jsme si stačili všimnout nějakých romských občanů na rekreaci a aut s německými SPZ a raději jsme pokračovali v plavbě. Poněkud rozpačitý dojem z dlouhé a jednotvárné plavby po oleji, kdy jsme se ani pořádně nikde neobčerstvili, završil slejváček na závěr. Naštěstí mě při úterní obhlídce odradilo "nouzové" tábořiště v Poříčí nad Sázavou a rozhodl jsem se páteční úsek o 3 km zkrátit. Déšt nás zastihl asi o půl šesté akorát pod mostem asi 100 m od veřejného tábořiště v Čerčanech, kde jsme chtěli spát. Tak jsme řidiči udělali pendl s auty a vyšlo to akorát tak, že s koncem deště jsme mohli začít stavět stany. Nedalekou hospodu Palubu můžeme jen doporučit.

sobota 16.6.

Začal víkend, tak zatímco v pátek jsme jeli po řece sami a za celý den jsme nikoho neviděli, ještě během pátečního večera se tábořiště v Čerčanech zaplnilo a v sobotu vyrazilo na řeku spousta lodí. Počasí se napravilo a i plavba nám víc utíkala, než v pátek. Oběd zase poněkud nevyšel, protože v Nespekách, kde jsme se zastavili, zaplnila jednu hospodu svatba, druhou skupina vodáků před námi. Tak z toho byla jen svačina na břehu. Děti se povozily na plovačkách ve vodě, jen Kostrhuni vyrazili v Barace napřed, protože Honzovi (staršímu) nebylo dobře. Už ráno, když jsme sváželi auto do Týnce, si stěžoval na bolesti břicha a telefonicky žádal Dalibora o diagnózu.

Když se děti dost vycáchaly, vyrazili jsme taky dál. Ještě jsme se jednou zastavili u stánku s pivem a párkama před Týncem a kolem šesté jsme se potkali s Hankou u stanu (který sama postavila). Honza byl na vyšetření v nemocnici a ... byl to slepák! Když se vrátil, rodinka Kostrhunů nás opustila a jela domů. Na nedělní úsek nás tak zbylo jen 10.

neděle 17.6.

Nedělní ráno začalo nezvykle brzy (alespoň pro mne, vstal jsem o půl sedmé). Tak jsem tak seděl a přemýšlel, kdy začít s chystáním snídaně, aby Jitce nevystydla káva, než vstane, když najednou vylezl ze stanu Michal. Taky nezvykle brzy a svůj údiv nad tím, jsem nijak neskrýval. A Michal na to, že ho bolí oko. A to oko, na který vidí za normálních okolností líp, takže teď, když na něj nevidí, nevidí prakticky nic. Tak jsme jeli do Benešova na oční. A odjezd se zase nestihl...

Na vodu nás tedy nakonec v neděli sedlo jen 9. Smolkovi, my a Michalova Peťka. Michala se zalepeným okem jsme nechali v Týnci ve stanu, ať si ho prokapává. Na řece bylo hodně lodí a vody málo. Úsek z Týnce je psaný za WWII, a dalo se čekat, že v užších průjezdech bude plno. S Luďkem jsme se proto rozhodli nedělní úsek zkrátit a nejet až do Pikovic. Auto jsme přistavili k mostu v Kamenném Přívozu. Po vodě jsme k němu dorazili přibližně o půl třetí. Zajeli jsme do Týnce pro druhé auto, stan a Michala a po nakrmení žaludků jsme se vydali k dálnici a domů.

14.6. čtvrtek

přesun auty z Brna do místa začátku plavby - veřejného tábořiště Vaníček v Choceradech

15.6. pátek

start na vodě: veřejné tábořiště Vaníček Chocerady, ř.km 46,0

cíl na vodě: veřejné tábořiště Čerčany, ř.km 33,6

16.6. sobota

start na vodě: veřejné tábořiště Čerčany, ř.km 33,6

cíl na vodě: Stanový tábor FK Metaz - Týnec n.S., ř.km 19,7

17. 6. neděle

start na vodě: Stanový tábor FK Metaz - Týnec n.S., ř.km 19,7

cíl na vodě: Kamenný Přívoz, ř.km 11,2 - konec plavby, odjezd do Brna