|
Záhul 2012 Nejprve fakta, pak postřehy. Účast byla nadprůměrná, stejně jako procento hradišťáků: 9/5 (nebo 9/5,5?): Marek, Nashvill, Perník z Brna, Doky a z UH Alab, Michal, Víťa, Pavel, Darek Ubytování v Liberci Košická á 239,- Kč, na Jizerce v chatě Pěšákovna s polopenzí á 480,- Kč. Doprava – vlaky, busy celkem 201,- Kč na osobu, k tomu benzín. Jídlo a pití za moc peněz, jako obvykle. Trasa 1. den: Maliník – Knajpa – Smědava – Smrk – Smědava – Pěšákovna 39 (resp. 41) km, převýšení 840m, 8:30 – 16:30 Trasa 2. den: Pěšákovna – Orle – Zlatý Ručej – Harrachov – Mumlavská bouda – Ručičky – Dvoračky – Harrachovy kameny – Vrbatova bouda – Horní Mísečky – Rovinka – Přední Žalý – Vrchlabí 50km, převýšení 1200m, 7:00 – 16:20 Odjezd z Brna ve 14:45, dle plánu. Strašný provoz - 160km do Jaroměře průměrem 54km/h, tak tak stíháme rychlík v 17:42. Marek, bržděn šéfem, nestíhá ani bus v 17 hod a do Liberce doráží vlakem o půlnoci. Dobře nespí ani Perník, místo spánku několikrát vrací večeři, ani Alab, který večeřel tekutou už ve vlaku. Ráno nás budí slunce. U stopy na Maliníku my budíme Němce bivakující na sněhu. Firn je tvrdý, zmrzlý a strašně rychlý. Bruslíme nebo jedeme Řezáče. Mažu až na Kristiánově, klistry drží cca 5km a jsou pryč. Bruslím. Knajpa v 10 hodin, zavřeno, slunečno, pohoda. Ve sjezdu na Smědavu GPS zaznamenává rychlostní rekord 49 km/h (naštěstí o tom nevím). Smědava 10:20 davy lidí a – zavřeno, takže zase jen sváča z vlastních zdrojů. Vyrážíme směr Smrk. Vedro, žízeň. Poslední kilometr děs – hrbatý zmrzlý sníh, na kterém nejde pořádně ani bruslit (také sil ubývá). Konečně jsme u Nebeského žebříku - pěšina stoupá strmě do nedohledna. Jdeme bez lyží, jako na Everest. Slunce peče, modroha, bezvětří. Odměnou jsou krásné výhledy od Ještědu přes Jizerku, Bukovec, Lysou horu, Vysoké Kolo po Sněžku. Víťa je vzrušen tak, že exhibuje do slipů. Dolů běhokloužeme. Alab má sušáka, že pije z potoka. Michal a ostatní hradišťáci kecají s turistkami, hlad nás ostatní žene první vpřed na Smědavu. Tady je fakt narváno, půlhodinová fronta u výčepu. Konečně jídlo a pivo! Zbytek trasy je nádherný, Promenádní cestou. Kluci neskutečně valí – Michal, Víťa i Pavel, který je snad teprve podruhé na běžkách. Ale i Marek, už z Brna polonemocný, a Alab polonemocný po včerejšku, podávají výborné výkony a drží tempo. Stejně tak Darek, který vypadá, že na běžkách nemá tolik naježděno. U bunkru dobrovolně přidáváme kilometry navíc až pod Bukovec, tady přichází otočka a sjezd do Jizerky – to je frkot, jen nespadnout. Bum, už ležím. Pěšákovna je až na konci osady. Budova pokřivená, podlahy nahnuté, ale lidé boží! Saša nás ochotně krmí a organizuje, pán domu půjčuje Alabovi kytaru a sám doprovází na mandolínu. Alab válí na kytaru jako snad ještě nikdy. Večírek je vydařený a dlouhý, až nás Saša zahání na kutě.
Vstáváme po šesté, na půl sedmou kvůli nám nachystali dobrou snídani. V 7:30 vyrážíme. Je téměř zataženo vysokou tenkou oblačností, slunce prosvítá. Tvrdá, nesmírně rychlá stopa neodpouští chyby. Ubrzdit u Jizery ještě před vodou není zadarmo, Pavel dobržďuje vleže, ostatně dnes nikoli naposled. Stopa u Orle je čerstvě protažená, luxusní, s manšestrem. Za Orle odbočujeme do neprobádaných končin směr Harrachov – Mýtiny s cílem najít odbočku přímo do města kolem potoka Zlatý Ručej. Udržovaná trasa je vyznačená v mapě, ve skutečnosti nikoli. Za opuštěnou železniční stanicí nacházíme sotva projetou pěšinu přes trať a dolů – kopec je to adrenalinový díky zledovatělému, hrbatému sněhu. Šíře mého pluhu hraničí se šňůrou. Ale s Víťou to dáváme. Pak nacházíme upravenou stopu ke střelnici u centra Harrachova, je to pocit, jako když mořeplavci obepluli poprvé mys Horn. Už v devět jsme u Mumlavské boudy, zavřené pro nemoc. Sousední bufet otvírá za hodinu a ani Michalovi se nepodařilo obsluhu ukecat, a to je co říci! Nevadí, už jsme si zvykli. Jdeme dál. Nashvill překonává drobnou krizi, aby pak po celý zbytek dne měl výbornou fazónu. Stoupání ke svačince na Ručičky je krásné, v upravené stopě, zpestřené i sjezdíkem. Obloha se mezitím vyčistila a celý zbytek dne už nás neopustí. Z Ručiček na Dvoračky je to ledový očistec – nenamazal jsem, že budu bruslit, což byla chyba, bo nemám brusle, nýbrž lyže, které na ledu nedrží. Křížíme nespočet sjezdovek a sjezdaři spojnici úplně vyšudlali a uklouzali. Krize. Bouda Dvoračky – restaurace zavřená. Naštěstí hned vedle je nový, příjemný a otevřený (!) hotel, kde v 11:20 neváháme s obědem. Mazat a nasazovat lyže na následující stoupání na hřeben mezi Lysou horou a Kotlem byla čirá bláhovost. Svah je tvrdý, prudký a totálně rozdupaný. Tedy lyže do rukou a vzhůru za ostatními, kteří mezitím, zmizeli v nedohlednu. Slunce peče do zad a do palice, je to tak na úžeh. Jen co spatřím nahoře úžasné výhledy, je utrpení zapomenuto. Je tu i pěkná stopa a od Harrachových kamenů (km 26) už pofrčíme jen s kopce. Kolem se rojí skialpinisté. Sněhové převisy na Kotli jsou krásné i varující. Perník opakovaně tvrdí, že letošní Záhul je poněkud vegetózní. Co se počasí týká, má pravdu. Dolů na Horní Mísečky to zpočátku valí, níže odměklý sníh trochu brzdí, každopádně po sjezdu panuje výborná nálada. Cesta odsýpá až na Rovinku. Tady nálada vadne, jen co mužstvo spatří krpál na Zadní Žalý. Dávám poprvé mázu pevným červeným – bingo, drží jako hřebíky. Většina jde nahoru s lyžemi v rukou. Michal s Víťou kopec celý vybruslí – neuvěřitelný výkon, hodný Záhulu. Těsně před rozhlednou na Předním Žalém odbočujeme po červené a žluté směr Vrchlabí. Sestup jen pro pěší. Až níže, pod lesem, se dostáváme na ohromnou, strmou louku, ideální k chaotickému sjezdu. Víťa s Michalem předvádějí v plné rychlosti super těsné míjení na křížících se drahách. Příjemně překvapuje ještě kousek upravené stopy po polích na Kněžický vrch, odkud sypeme v těžkém firnu po sjezdovce a pak i mimo ni na zelenou značku k Vrchlabí. Pavlovi dělá zastavování evidentně potíže. V dojezdovém bodě dokonce nezastavil vůbec. V plné rychlosti vletěl skulinou mezi křovím a sloupem až na holý asfalt. Jelikož však na tento povrch neměl dobře namazáno, skončil v kotrmelcích, naštěstí nezraněn. Byla to taková pěkná tečka za tím naším letošním Záhulem. Zbylé 2,5km na autobusové nádraží musíme zvládnout svižně, na místě jsme v 16:22, 8 minut před odjezdem. V Trutnově při přestupu na vlak je čas i na svačinku. V vlaku zkouším pěnivost jemně perlivé vody. Zdá se být perlivá až moc, do klína, na sedadlo i na zem. Skoro nic nechce zůstat v láhvi. Ach jo. V 18:45 hledám v Jaroměři auto – hurá, je tu, doveze nás do Brna ještě do půl desáté. Velmi spokojené, příjemně unavené a ani zdaleka ne tak zničené, jako po některých předchozích ročnících.
Doky |
Made by Véča
