Rychlebské stezky

Termín: 1.10.2011 až 2.10.2011

šéf akce: Doky

Rychlebské cyklostezky 1.-2. října 2011 

            Vedeni kladnými ohlasy na netu a nádherným babím létem jsme s Michalem vyrazili prozkoumat a projet Rychlebské cyklostezky v horách kolem Černé Vody. Ubytování naproti infocentra klaplo podle domluvy (300 Kč/noc), je slušné, doporučuju rezervovat předem. Při pěkném počasí je v obci bikerů plno a není se co divit. Stejně tak doporučuju zakoupit mapu stezek, jinak jeden za jízdy vůbec neví, kde je. V poledne jsme vyrazili na těžší traily pod Sokolím vrchem. Přiblížení bylo kousek po asfaltu kolem dobrého hotelu Černá voda, pak obvyklými lesními cestami většinou po šotolině, sem tam pěšinou, kopec mírný, značení výborné.

Z ničeho nic šipka ukazovala kolmo do lesa na středně obtížný trail Dr. Wiessnera - pěšinu vysypanou bílou šotolinou, stoupající prudce v ostrých krátkých serpentinách. Nějakou představu o terénu jsem měl z videí na netu, ale něco takového jsem nečekal. A to byl teprve začátek! Při trochu slušné technice se pěšina dala dobře jet, stoupání nebylo vyčerpávající. Byla potřebná stabilita v ostrých zatáčkách na malé rychlosti, spolehlivý záběr, vyhýbání se balvanům a stromům. Kromě jednoho brodu byl potok přemostěný asi metr širokými můstky z kulatiny.V polovině trailu obtížnost vzrostla, při špatné volbě stopy se některé balvany nedaly vyjet. Zlatým hřebem byl dřevěný most se stupněm uprostřed, ve kterém lávka tvoří mezi balvany esíčko. Prostě rovně to jet nejde. Padat z můstku není radno, zábradlí nemá, naštěstí je široký.

Nadšeni úvodem jsem bez váhání vyrazili na nejtěžší, černý trail Wales. Už prudké stoupání k němu nás mělo varovat. To, co přišlo na dál, jsem do soboty považoval pro bike za nesjízdné. Balvanů na pěšině přibylo tak, že objíždění nepadalo do úvahy. Přejížděli jsme jeden za druhým, skákali na ně shora, kličkovali mezi stromy (ne vždy úspěšně), v nulové rychlosti kolmo zatáčeli kolem boulderů, balancovali na skalních hranách, přejížděli nemožné prahy. Trať je však dobře připravená a kdo umí, tak všechno může projet, i když tam byla místa hraničící s cyklotrialem. V nejvyšším místě je krásná vyhlídka na Polsko, technicky nejtěžší místa jsou až za ní. Samozřejmě došlo i na opravné jízdy a tři krátké sešupy s nejistým dojezdem jsme raději sešli.

Pod trailem jsme dojali skupinku atombikerů z Prahy, což byla klika, neboť si coby profíci hladce poradili s pokleslou Michlovou vidlicí. Jak se později ukázalo, byli ubytovaní s námi, takže Michalovu vrzajícímu biku se večer dostalo tolik potřebné odborné péče. Ale nepředbíhejme, čekalo nás ještě několik trailů.

Za prvé jsme museli jet Wales znovu, neb tam Michal při pádu vytrousil láhev. Ani na podruhé to nebylo lehčí. Níže navazoval Biskupský trail, jediný snazší pod Sokolím vrchem.

Je to pěšina téměř ve vrstevnici bez větších překážek, po Walesu téměř nudná, i když vlastně pěkná. Je značena jako středně obtížná, tak jsme si začali myslet, že to těžké máme za sebou a že nás nic nepřekvapí.

Mýlka. Navazující Tajemný trail byl jednak nekonečný, jednak velmi těžký. Střídala se tu drncavá jízda přes kameny a kořeny s přejížděním skal, obtížným kličkováním mezi stromy a balvany, kde by nezvládnutí jízdy velmi pravděpodobně vedlo k nárazu do překážky a opuštění kola plavmo přes řidítka. Ke konci trailu jsem už skoro nedokázal řidítka v rukách udržet a záda silně protestovala.

            Následující Mramorový trail byl středně obtížný, příjemný, s technickými balvanitými místy střídavě s lesní pěšinou. Přesto být stále ve střehu je nezbytné.

            Dolů se pak sjíždí trailem Sjezdy, jak jinak. Nahoře je to jízda lesní pěšinou, pak prudce dolů přes kořeny a na konci lesní cestou, kde jsou z balvanů po stranách udělané skokánky. Paráda!

            Pod Sjezdy je možné udělat kolečko kolem zříceniny hradu Hradisko, což je asi kilometrová pěkná projížďka tentokrát normálním terénem po lesních cestách a pěšinách.

            Celkem jsme za sobotu i s cestou do hotelu na večeři a zpět najeli neuvěřitelných 30km. Neuvěřitelných svým charakterem a také proto, že jsem byl po nich vyřízený jako po maratónu.

            V neděli jsme vyrazili dopoledne opět pod Sokolí vrch. Trail Dr. Weissnera mě šel dobře, i když únava z předchozího dne byla cítit. Myslel jsem, že lépe projedu i Wales. Tam však jaksi chyběla jistota a některá místa, v sobotu sjetá, jsem musel opravovat.   

            Po Walesu nás čekal poslední neprojetý trail Prokletý. Jméno nelže, je opět dosti těžký. Nahoře jsou utažené klopenky v šotolině, níže pak skalky s technicky obtížnými přejezdy a seskoky. Na jedné mně nezbylo než kolo opustit, naštěstí bez pádu a bez následků.

Dolů jsme se dostali před Mramorový trail a Sjezdy.

            Po obědě byl v plánu jednodušší trail podél Černého potoka na opačné straně od Černé vody.  Jede se krásnou krajinou po úzké klikaté pěšině, víceméně po mírně zvlněné rovině nebo s kopce. V horní části jsou udělané hrby ke skákání. Uprostřed u mostu jsme se dokonce mohli vykoupat, jaké bylo horko. Trail končí v Malé Kraši u pěkného koupaliště, v říjnu už vypuštěného. Zpět do Černé vody vede zelená značka po běžných zpevněných lesních cestách a pěšinách.

            Celkem jsme za neděli přidali dalších 36km na kole. Přestože autem z Brna to bylo za oba dny dohromady cca 420km, je ten nepoměr pouze zdánlivý. Kvantitu v Rychlebkách více než nahrazuje kvalita tratí a síla zážitků. Je nepředstavitelné, kolik práce v obtížném, nepřístupném terénu se muselo na vybudování stezek vynaložit. Klobou dolů!

Doky        Viz www.rychlebskestezky.cz.