Soča

Termín: 8.5.2008 až 11.5.2008

šéf akce: Doky

Zde se dočtete jak se nám Soča vydařila.

Na Soču jsme se těšili a nezklamala. Přes některé zlomyslné dopravní překážky se podařilo dodržet časový plán a vodácky si prodloužený víkend vychutnat. Odjezd z Brna byl podle plánu v 6:30, Lůďa byl připravený, avšak někdo nahoře vydal rozkaz odříznout postupně UH ze všech stran a nachystal první objížďku. Zpestřili jsme si ji skokem přes kolejiště u Ratíškovic. Hranice jsme zdolali se čtvrthodinovým zpožděním v 9:15. Druhý vůz nás čekal sice jinde, ale spořádaně. Po překonání staveniště před Vídní byla další cesta bez překvapení, na východním obchvatu Vídně jsme ani moc nebloudili.

V Tamswegu u Muru jsme byli přesně podle plánu v 15 hodin. Vodočet hlásil 115cm, střední stav a bylo to akorát. Vlny byly velké, řeka přehledná. Na klíčovém místě pod železničním mostem, za sjízdným umělým stupněm v ostré levé zatáčce se ukázalo, jak dobrá byla volba Orinoka pro naše deblisty Luďka s Karin. Válec vpravo rozhodně nechtěli vynechat, naopak jej proplouvali pomalu a s rozvahou, aby jim nic neuteklo. Orinoko je bezpečně provezlo, stejně jako dalšími pěknými peřejnatými a zúženými místy za krásného počasí a v pěkné krajině. Voda sypala dolů, 14km WW 2-3 do Predlitzu jsme jeli 1,5 hodiny. Po oddechu, pendlu a svačince jsme v 18:30 vyrazili dál kolem Spittalu, Villachu, přes Tarvisio, Predel a ve 21 hodin jsme si po 560km už hledali místo v kempu Toni v Bovci, což nebylo jednoduché, neboť byl celý rezervován. První flek jsme si zabrali svobodně, ráno nám pak šéfová doporučila místo jiné, lepší, hned u řeky, takže proběhlo stěhování.

Druhý den brzy ráno, kolem 11 hodiny, kdy se teplota pražícího slunce již nedala déle na suchu snášet, jsme naskákali do vln Soči pod 2. soutěskou. Voda nebyla křišťálově průzračná jako obvykle, nýbrž modrá, bělavě zkalená. Jasně tak značila poněkud větší průtok. Ukázalo se, že naši vodácky mladí deblisté těžko nalézají vracáky dostatečně dlouhé a vhodně položené, aby do nich mohli ladně najíždět a na fleku zastavovat. Nicméně Orinoko opět ukázalo svoje kvality a ani kaskáda u bunkrů nebyla nad síly lodě a její statečné posádky. Mimochodem za středního stavu při 115cm na vodočtu v Žaze bylo průjezdů mezi balvany hodně, času na zastavení málo a tah vody moc pěkný. 3. soutěska byla překvapivě daleko lehčí než loni za stavu menšího, zejména proto, že o 1,5 metru vyšší hladina v nájezdu úplně eliminovala nepříjemnou díru házející loďmi proti levé skále. Vjezd byl tak vlastně zadarmo a ani další část nebyla nijak těžká, stačilo nenarážet do skal. Spíš to celé bylo o psychice. Véča a já jsme ji dali, Véča pak provezl ještě v Orinoku Luďka. Po 6,5 km WW 2-3 (4) jsme se vylodili v kempu u  ústí Koritnice. V pozdním odpoledni jsme vyrazili k pevnosti Kluže a dali Koritnici za nižšího středního stavu. Řeka byla nádherně čistá, svižně tekla, v jednom místě v levé zatáčce za silničním mostem až moc a přímo na skálu, což vedlo k první rozplavbě posádky Orinoka. Kapitán loď nepustil, ba dokonce sám vylovil, první důstojnice byla lehce otřesena. Zřejmě jí hlavou táhly myšlenky na spousty žraloků, piraní a jiných dravých ryb v těchto nebezpečných vodách. Nicméně i ona byla zdravá vylovena a mohli jsme tak dokončit splutí až k ústí, 5 km WW 2-3. Bez velkých přesunů pak následoval v místě vylodění druhý večírek.

Další den jsme pojali jako soustředění. Nejprve absolvovali výcvik ve vracácích Soči mezi ústím Koritnice a mostem u Čezsoči naši deblisté (2,5km WW 1-3). Protože Véča má pedagogický talent a je jako trenér důsledný a vytrvalý, ke konci úseku se jim už pěkně dařilo zastavovat. Bohužel tuto svoji nově nabytou dovednost nevyužili, neboť odpoledne i další den cele propadli krásám přírody a pěší turistiky. My tři kajakáři jsme se přesunuli ke kaňonu Soči, kde začalo naše soustředění. Ze Srpenice II jsme jej spluli do Trnova. Vodní stav byl optimální. Při 115cm měla voda velký tah, vlny byly velké, vracáky silné a rozhraní ostrá, s hladinami často v různých výškách. Bylo třeba volit přesně průjezdy kolem balvanů, dobře najíždět, moc neváhat, ale všechno šlo jet na oči a lagun k oddechu i míst k zastavení bylo nespočet. Prostě nádherná, hravá, technická řeka, zpestřená několika eskymáky při hraní a záchranou materiálu při rozplavbě Lůdi. Po 50 minutách jsme byli v Trnově nad slalomkou, kterou jsme ve dvou, já s Véčou, sfrkli jako třešničku na dortu. Pravda, už jsme si moc nehráli, spíše se snažili čistě a s rozvahou se optimální stopou dostat dolů. Žump a válců nachystaných nás požrat při každé drobné chybě bylo dostatek. Skončili jsme asi ve 2/3 úseku co je nad vstupem do Kobaridské soutěsky Celkem to bylo 3km WW 3-4. V podvečer ještě Véča s Luďkem v rámci výcviku dali ještě jednou Koritnicu na Orinoku. Na otázku, co následovalo pak, odpovídám – večírek.

V neděli jsme zvolili repete kaňonu Soči, tentokrát ze Srpenice I, s cílem na stejném místě (5km WW 2-4). Nasedali jsme asi první ve střední Evropě, už v 9 hodin, nikde nikdo, jen slunce nad námi jako všechny dny. Jelikož Lůďa zpytoval svědomí, jeli jsme sami ve dvou s Véčou, který vymyslel hru, že jeden z nás bude vybírat trasu a druhý se ji bude snažit projet stejně. Vedlo to k očekávanému výsledku. Vybíraná trasa byla co nejtěžší, nejklikatější a nejvypečenější. Nad slalomkou jsme oba šli vylévat lodě, protože už byly hůře ovladatelné. Nevím, jak u Véči, já však v lodi žádnou vodu neměl ! Slalomku jsme jeli odvážněji, zvláště vydařený byl průskok brankou mezi balvany do šikmé rolády s válcem, kde jsem měl pocit, že mi někdo za jízdy vyměnil loď za ponorku. Naštěstí se spořádaně vynořila. Z únavy a ochablé pozornosti jsem si pak ještě podťatý válečkem stříhnul eskymáka, kterého jsme dokončil těsně nad balvanem tak, že jsem se o něj mohl opřít loktem. Přesněji řečeno ne mohl ale musel, a nejen opřít ale i silně odstrkovat, abych loď dostal do jazyka a nenechal přepadnout do nechutně se bouřící žumpy pod balvanem. Jasný signál končit.

Po jídle a sbalení stanů jsme ve 13:30 vyrazili z Bovce směr Česko. Po dálnici přes Villach, Graz a východním obchvatem Vídně jsme už v 19:15 po 500km překonali hranici v Reintalu. Akci jsme zhodnotili u dobré bašty ve Steakhousu v Břeclavi, kde se oddělilo druhé vozidlo. Objížďkou do UH a jinou objížďkou z UH jsme konečně asi ve 23 hodin nemožnými silnicemi třetí a nižší třídy dorazili spokojení do Brna.

Co dodat závěrem? Snad jen to, že kdo nejel, prohloupil, a že příště jedu zas!  Doky